Dílna s Iben Nagel Rasmussen

Iben Nagel Rasmussen, herečku – emblém Odin Teatret, jsme v Praze viděli na festivalu Farmy v jeskyni roku 2007 s autorským představením Itsi Bitsi. Je o jejím životě i jejím životem. Vrací se v něm k šedesátým létům: mladým se zdálo, že revoluce je za rohem, a tak prý s přáteli a s Eikem Skaløe, dánským bítníkem a básníkem, rozpouštěli „poválečné ledovce“ účastí v mírovém hnutí – debatami a poesií. Četli, poslouchali Boba Dylana, experimentovali s drogami a jejich životním stylem bylo nomádství. „Eik hrál a já vybírala peníze. Poušť… vesnice, poušť… města, poušť. Maroko, Alžírsko, Libye. Beduíni nám dávali pít kozí mléko,“ říká Iben, jejíž milostné jméno Itsi Bitsi je jménem populární Eikovy písně. Evokace buřičského života a vzpomínky na divadelní postavy se prolínají. V Itsi Bitsi říká: „Narkotika měla otevírat dveře, ale zavírala je. Někdo stál na špatné straně, když zaklaply.“ Eik zemřel v pětadvaceti letech v Indii, na kraji džungle, roku 1968.

V roce 1966 přichází Iben do Odin Teatret v dánském Holstebro. Jako herečka i jako učitelka chce oprostit pohyb těla i ducha od dřiny a hledá proudění a kvality energie pomocí přesných úkolů – nepřestává hledat „průzračné tělo“. Své zkušenosti z projektů dlouhodobé práce s interkulturními skupinami (Farfa, Vindenes Bro, New Winds) shrnuje v dokumentu Claudia Colobertiho The Transparent Body (2002). Od osmdesátých let se opakovaně setkává se stejnými lidmi na delší dobu a rozvíjí jejich schopnosti až ke společné tvorbě různých představení; nerežíruje, spíš dbá na tvorbu herců, interakci spřízněných skupin a vzájemnou inspiraci. „Základním cílem je získat tak koherentní a hluboké dovednosti, aby z nich mohly plynout technické, etické, pedagogické, společenské i humanistické hodnoty,“ charakterizuje její učení divadelní teoretik Lluís Masgrau. Zakladatel Odin Teatret Eugenio Barba by spíš řekl: Iben ví, že kytky nerostou proto, abychom měli co strkat do vázy.

Své profesní zkušenosti shrnula Iben Nagel Rasmussen v knize The Actor’s Way (Hercova cesta, eds. Erik Exe Christoffersen, 1993), zkušenosti životní v knihách Den Blinde Hest (Slepý kůň, 1998), Breve til en Veninde (Dopisy příteli, 1993), a také v autorských představeních Itsi Bitsi, Ester’s Book a White as Jasmine. Roku 1986 získala na festivalu BITEF v Bělehradu cenu za nejlepší herecký výkon a roku 1991 dánské vyznamenání Håbets Pris (Cena naděje). Její hereckou práci v bílé masce v kontaktu s lidmi i krajinou italského venkova zachytil Torgeir Wethal ve filmu Dressed in White. A chapter of the story of a town crier (1974–76).

Elena Floris se narodila v italské L’Aquile v roce 1982. Na housle hraje od šesti let. Kromě klasiky hraje na housle také jazz, folk, klezmer a lidovou hudbu – například balkánskou. Hrála s komorními soubory i s kapelami (Gretadieu, TNT Orchestra, Taraf, Nidi D’arac, AnimalTango, Orchestra di Piazza Vittorio) i se slavnými italskými sólisty jako Daniele Silvestri, Dente, Emma Marrone.

Elena Floris spolupracuje s Iben Nagel Rasmussen jako herečka-houslistka v italské verzi inscenace Ester’s Book i v dalších inscenacích Odin Teatret; je členkou skupiny The Bridge of Winds.